Malajština - malajský jazyk
Malajština společně s Indonéštinou spadá do rodiny austronéských jazyků, kterými se mluví na rozsáhlém území jihovýchodní Asie (Malajsie, Indonésie, Filipíny, částečně Tchaj-wan, Vietnam a Kambodža), ale také na ostrovech Mikronésie, Melanésie a Polynésie, ale i na africkém Madagaskaru a na malých ostrovech v Indickém oceánu.
Nejpočetnější skupinou z austronéské rodiny jsou indonéské jazyky, kterých je kolem dvě stě padesáti.
Malajština je v písemné formě známa od 7. století n.l., toto období spadá pod vládu říše Sriwijaya (Šrí Vídžaja), která ovládala rozsáhlá území od Filipín až téměř po Indii, díky tomu docházelo k velkému šíření staré malajštiny. V této době získala malajština množství kulturních a filosofických výrazů, kterými ji obohatili indické jazyky, zejména jazyk véd a sanskrt. Později, když byl indický vliv nahrazen vlivem arabským, měla arabština a perština dopad i na malajský jazyk a mnoho moderních výrazů je arabských.
Ve 20. století po rozpadu koloniálních impérií, se malajština stala jazykem nových samostatných států. Pod názvem Bahasa Indonesia se stala jazykem sjednoceného indonéského státu, Bahasa Malaysia je úředním jazykem Malajsijské federace, pod původním označením Bahasa Melayu úředním jazykem sultanátu Brunej a jedním z úředních jazyků Singapuru. V podobné formě je také jedním z úředních jazyků na Kokosových a Vánočních ostrovech.
Současná malajština
je psána latinkou. Od roku 1973 používá malajština i indonéština stejný pravopis, který je převážně fonetický.
Abeceda
se skládá z
29 písmen a hlásek:
a, b ,c, d, e, ě, f, g, h, i, j, k, kh, l, m, ng, ny, o, p, r, s, sy, t, u, v, w, y, z
Malajština díky své jednoduché a logické struktuře není pro Evropany příliš obtížná.