Tioman - Jen tak...

     Stalo se to při naší první návštěvě ostrova Tioman. Rozhodli jsme trochu zariskovat a pobýt na ostrově 11 dní. I když Tioman předchází výborné reference, přece jenom jsme si říkali, jestli bude co objevovat. Předem mohu říci, že bylo a je. Tento ostrov jsme poté navštívili ještě dvakrát. Ale o tom jindy.

    Každý den jsme po krátkých většinou půldenních výletech znaveni "běželi" na pláž, kde byl malý bar. U baru bylo možné se posadit k plastovému stolku a dát si v klidu něco osvěžujícího a přitom se dívat na západ slunce, který byl pokaždé jinak úchvatný a který nás vždy naplnil silnými dojmy a pokorou před krásou a sílou přírody. Obsluha se střídala pravidelně ob jeden den, takže po pár dnech jsme již rozeznávali jednotlivé členy. Pokaždé, když nám přinesli objednávku, v našem případě pivo, jsme slušně poděkovali, usmáli se vzájemně na sebe a vychutnávali jak nápoj tak pohled na moře.

     Tak to šlo den za dnem, až přišel den předposlední a kolem poledne, když jsme šli náhodně kolem baru, jsme obsluze řekli, že zítra odjíždíme a že děkujeme za příjemný pobyt a obsluhu. Servírka se jen zeptala, zda příjdeme ještě k večeru posedět. Řekl jsem jí, že si nejsme jisti neboť jdeme ještě na poslední procházku a uvidíme jak nám to vyjde. Říkám procházku, ale představa je nadnesenější nežli skutečnost, jelikož nás čekala hodina chůze na slunci s teplotou více než 40°C a druhá hodina sice ne na přímém slunci ale v džungli, kde vás zase souží výrazně větší vlhkost.

     Nakonec jsme stíhali a vydali se na oblíbené divadlo a pivečko. Při odchodu jsme se ještě šli jednou rozloučit se servírkou, prostou ženou, která byla vděčná že má práci byť za tak malou mzdu, kterou by odmítl i workoholik. Opravdu si nedělám iluzi o tom že se jí finančně zrovna dařilo. Jsou to z našeho pohledu velice chudí lidé ( o to více jsou většinou bohatší na duši ).
     Tato žena se sklonila, vytáhla igelitovou tašku a dala jí manželce. Uklonila se, popřála nám hodně štěstí v životě a řekla "snad to bude dobré". Tak a co teď, jak se jí odvděčit. Zmohli jsme se na poděkování, dojati jejím gestem vzali tašku a šli balit. V chatce jsme se samozřejmě podívali, co jsme dostali. Manželka vytáhla krásné šaty v jejich národním stylu a jako kdyby to šili přímo na ní. Nemohli jsme to nechat jen tak a vydali se za ní, alespoň zjistit kde bydlí nebo něco bližšího o ní, ale byla změna směny a už jsme jí do odletu neviděli. Ještě jsme stačili na recepci před odjezdem zjistit její jméno a odletěli domů.

     Vím, že některé výrobky se dají pořídit v Malajsii na naše poměry dosti levně, ale o to větší byl náš údiv, když jsme nenašli podobné šaty ze stejného materiálu pod 430 Ringitů ( v té době skoro 3.500 Kč ).
Po příletu jsme nakoupili nějaké dárky a poslali na její jméno na recepci, směr Tioman. Několikrát jsme byli pracovníky recepce ujištěni, že nic z Czech Republic nepřišlo a nám to přišlo líto.

     Dodnes nevíme proč to ta žena udělala. Že by stačilo tak málo, že jsme byli slušní a nechovali se k personálu jako většina ostatních západoevropských návštěvníků, tedy stylem ala John Ross 'J.R.' Ewing Jr. ze seriálu Dallas ( lusknutím prstu a podřadným zavoláním "ČIŠNÍKU?" ) To by bylo smutné. Smutné bylo i to, že jsme ani při opětovné návštěvě Tiomanu již dotyčnou servírku nenašli. Doufám, že si žije spokojeně a její srdce zůstalo pro dobré lidi stejně otevřené…